Tohle je tolik osobní. Cenné. Silné. A naše. Ta otázka je nabíledni. A smekám klobouk před všemi, co jí nepoložili. A těch byla valná většina. A rozumím těm, kteří se s upřímným zájmem zeptali a my odpověděli. Vágně, tedy já. Když už to máme říct, chceme to říct spolu. S radostí, pokorou, štěstím a racionálními obavami z křehkosti toho celého směle říkáme ANO. Ten přívlastek požehnaný se k tomu stavu hodí zcela. A naprosto. Cesta k němu je obtížná, nejistá, často bolestivá, sužující, plná otázek, ale dostanete-li se k cíli, je odměnou neopakovatelná radost a za ní to nejkrásnější, co člověk může dostat. Pokračovatel či pokračovatelka. Je opravdu požehnáním se do toho stavu dostat a jsme šťastni, že ho prožíváme znovu. Cesta k němu není vždy snadná, ale nesmí se vzdát. Má žena v požehnaném stavu. Zachycena brilantním @benediktrenc v černé a bílé, s úsměvem na rtech a láskou v ní. Když vše půjde, tak jak zní plán, bude nás sudý počet. Budeme 4. V lásce, rodinně. Ještě letos, nebo v roce 2024. To necháme osudu. Zas na vlastní oči vidím, jak jsou ženy silnější a schopnější. Schopny přivést na svět nový život. Ať nás zdraví provází a jestli je zdrojem láska, uděláme vše proto, ať je to zdroj maximální.
V dětství nás dělil jen Újezd nas Lesy a Klánovický les. Nepotkali jsme se. I když to zní neuvěřitelně, jsme spolužáci. Z DAMU. On coby muž políbený múzou proplouval odvětvím uměleckým, já, neb nemám talent, produkcí. Viděli jsme se, nevyhledávali. Věděli o sobě. Pak jsem měl tu čest uvádět Nightwork na mnoha festivalech a vidět, jak velkou dávku šílenství dokázali svobodní kluci s láskou k hudbě vzbuzovat. Přál jsem mu Talent na samotném startu v létě 2010. Štvala a inspirovala mě ta jeho moderátorská lehkost a přirozenost, kterou jsem postrádal a kterou možná stále nemám. Jako on. Měl Talent, já Slavíka. Posledních deset let jsme v práci spolu. Mám v něm neomylnýho parťáka, zrcadlo, dramaturga, kolegu, druhý oči, ideamakera, jistotu, pracovního druha neoddělitelného. Díky němu jsou mé dny pracovní svátkem a neskonalou zábavou. Ale to je až druhotný. Za ty roky jsem našel přítele. Oporu. Člověka, který mne zná. Když mířím k oblakům, stáhne mne. Když pochybuji v temnotách, dokáže najít světlo. Prožili jsme spolu životní centrifugy, abychom se třeba teď konečně dostali na klidný dětský kolotoč díky těm nejcennějším, co máme. Zná vše dobré i zlé, čím jsem. Ví, co čekat a čeho nejsem schopný. A přesto mě snad má rád. Dnes je nám oběma poprvé čtyřicet a kousek. Přeji Ti, příteli, čas a radost. Přeji Ti zdraví. Přeji Ti klid. Přeji Ti vášeň. Přeji Ti výzvy. Přeji Ti sny. I když vím, jak dokážeš o sobě a o všem pochybovat, věř, že jsi skvělej chlap. Ano – tohle označení se k tomu číslu už fakt hodí. A děkuju za společnou cestu ať už je ten cíl jakýkoliv. Protože, jak nás znám, pořád ještě nevíme, kam vlastně jdeme. A děkujeme celá rodina za konzultace ohledně jmen dětí! Jsou nepostradatelné. Krásné narozeniny! @jakub_prachar
V dětství nás dělil jen Újezd nas Lesy a Klánovický les. Nepotkali jsme se. I když to zní neuvěřitelně, jsme spolužáci. Z DAMU. On coby muž políbený múzou proplouval odvětvím uměleckým, já, neb nemám talent, produkcí. Viděli jsme se, nevyhledávali. Věděli o sobě. Pak jsem měl tu čest uvádět Nightwork na mnoha festivalech a vidět, jak velkou dávku šílenství dokázali svobodní kluci s láskou k hudbě vzbuzovat. Přál jsem mu Talent na samotném startu v létě 2010. Štvala a inspirovala mě ta jeho moderátorská lehkost a přirozenost, kterou jsem postrádal a kterou možná stále nemám. Jako on. Měl Talent, já Slavíka. Posledních deset let jsme v práci spolu. Mám v něm neomylnýho parťáka, zrcadlo, dramaturga, kolegu, druhý oči, ideamakera, jistotu, pracovního druha neoddělitelného. Díky němu jsou mé dny pracovní svátkem a neskonalou zábavou. Ale to je až druhotný. Za ty roky jsem našel přítele. Oporu. Člověka, který mne zná. Když mířím k oblakům, stáhne mne. Když pochybuji v temnotách, dokáže najít světlo. Prožili jsme spolu životní centrifugy, abychom se třeba teď konečně dostali na klidný dětský kolotoč díky těm nejcennějším, co máme. Zná vše dobré i zlé, čím jsem. Ví, co čekat a čeho nejsem schopný. A přesto mě snad má rád. Dnes je nám oběma poprvé čtyřicet a kousek. Přeji Ti, příteli, čas a radost. Přeji Ti zdraví. Přeji Ti klid. Přeji Ti vášeň. Přeji Ti výzvy. Přeji Ti sny. I když vím, jak dokážeš o sobě a o všem pochybovat, věř, že jsi skvělej chlap. Ano – tohle označení se k tomu číslu už fakt hodí. A děkuju za společnou cestu ať už je ten cíl jakýkoliv. Protože, jak nás znám, pořád ještě nevíme, kam vlastně jdeme. A děkujeme celá rodina za konzultace ohledně jmen dětí! Jsou nepostradatelné. Krásné narozeniny! @jakub_prachar
V dětství nás dělil jen Újezd nas Lesy a Klánovický les. Nepotkali jsme se. I když to zní neuvěřitelně, jsme spolužáci. Z DAMU. On coby muž políbený múzou proplouval odvětvím uměleckým, já, neb nemám talent, produkcí. Viděli jsme se, nevyhledávali. Věděli o sobě. Pak jsem měl tu čest uvádět Nightwork na mnoha festivalech a vidět, jak velkou dávku šílenství dokázali svobodní kluci s láskou k hudbě vzbuzovat. Přál jsem mu Talent na samotném startu v létě 2010. Štvala a inspirovala mě ta jeho moderátorská lehkost a přirozenost, kterou jsem postrádal a kterou možná stále nemám. Jako on. Měl Talent, já Slavíka. Posledních deset let jsme v práci spolu. Mám v něm neomylnýho parťáka, zrcadlo, dramaturga, kolegu, druhý oči, ideamakera, jistotu, pracovního druha neoddělitelného. Díky němu jsou mé dny pracovní svátkem a neskonalou zábavou. Ale to je až druhotný. Za ty roky jsem našel přítele. Oporu. Člověka, který mne zná. Když mířím k oblakům, stáhne mne. Když pochybuji v temnotách, dokáže najít světlo. Prožili jsme spolu životní centrifugy, abychom se třeba teď konečně dostali na klidný dětský kolotoč díky těm nejcennějším, co máme. Zná vše dobré i zlé, čím jsem. Ví, co čekat a čeho nejsem schopný. A přesto mě snad má rád. Dnes je nám oběma poprvé čtyřicet a kousek. Přeji Ti, příteli, čas a radost. Přeji Ti zdraví. Přeji Ti klid. Přeji Ti vášeň. Přeji Ti výzvy. Přeji Ti sny. I když vím, jak dokážeš o sobě a o všem pochybovat, věř, že jsi skvělej chlap. Ano – tohle označení se k tomu číslu už fakt hodí. A děkuju za společnou cestu ať už je ten cíl jakýkoliv. Protože, jak nás znám, pořád ještě nevíme, kam vlastně jdeme. A děkujeme celá rodina za konzultace ohledně jmen dětí! Jsou nepostradatelné. Krásné narozeniny! @jakub_prachar
V dětství nás dělil jen Újezd nas Lesy a Klánovický les. Nepotkali jsme se. I když to zní neuvěřitelně, jsme spolužáci. Z DAMU. On coby muž políbený múzou proplouval odvětvím uměleckým, já, neb nemám talent, produkcí. Viděli jsme se, nevyhledávali. Věděli o sobě. Pak jsem měl tu čest uvádět Nightwork na mnoha festivalech a vidět, jak velkou dávku šílenství dokázali svobodní kluci s láskou k hudbě vzbuzovat. Přál jsem mu Talent na samotném startu v létě 2010. Štvala a inspirovala mě ta jeho moderátorská lehkost a přirozenost, kterou jsem postrádal a kterou možná stále nemám. Jako on. Měl Talent, já Slavíka. Posledních deset let jsme v práci spolu. Mám v něm neomylnýho parťáka, zrcadlo, dramaturga, kolegu, druhý oči, ideamakera, jistotu, pracovního druha neoddělitelného. Díky němu jsou mé dny pracovní svátkem a neskonalou zábavou. Ale to je až druhotný. Za ty roky jsem našel přítele. Oporu. Člověka, který mne zná. Když mířím k oblakům, stáhne mne. Když pochybuji v temnotách, dokáže najít světlo. Prožili jsme spolu životní centrifugy, abychom se třeba teď konečně dostali na klidný dětský kolotoč díky těm nejcennějším, co máme. Zná vše dobré i zlé, čím jsem. Ví, co čekat a čeho nejsem schopný. A přesto mě snad má rád. Dnes je nám oběma poprvé čtyřicet a kousek. Přeji Ti, příteli, čas a radost. Přeji Ti zdraví. Přeji Ti klid. Přeji Ti vášeň. Přeji Ti výzvy. Přeji Ti sny. I když vím, jak dokážeš o sobě a o všem pochybovat, věř, že jsi skvělej chlap. Ano – tohle označení se k tomu číslu už fakt hodí. A děkuju za společnou cestu ať už je ten cíl jakýkoliv. Protože, jak nás znám, pořád ještě nevíme, kam vlastně jdeme. A děkujeme celá rodina za konzultace ohledně jmen dětí! Jsou nepostradatelné. Krásné narozeniny! @jakub_prachar
Mohla jsi vyhrát soutěž krásy a žít ve světě reflektorů. Chvíli a možná i dýl. Mohla jsi najít štěstí v Sydney a žít sen s pohledem na Bondi beach. Mohla sis vybrat lékaře, manažera, bankéře, pilota, rentiéra, truhláře, pekaře, vědce, makléře, detektiva, profesora, IT experta, myslivce nebo architekta. Mohla jsi se vydat vstříc jakémukoliv snu, na jakoukoliv cestu. A Ty sis vybrala takhle. Nejistou dráhu s někdy nejistým chlapem, který pochybuje, často váhá, stárne (s neskutečnou grácií, možná až zraje), s nepohádkovou pověstí ale nezdolným optimismem. A s jediným, co může nabídnout. Láskou. Tvoje volba. Máš, cos chtěla. Před čtyřmi lety se pro nás vlastně nestalo nic. Jen jsme potvrdili to, co ti na fotce věděli. Že rozdělit nás je skoro nemožný. Olympijský cyklus. Čtyři roky, co nám daly Solenice, další kousky světa, Argetu, covid, vášeň pro formuli 1, Magnuse, sedačku, pizza pec, roboty, věci do šuplíku, a Alberta. Alberta. Hlavně Alberta. A jím to nekončí, což je na čtyři roky požehnaná bilance. Ať je naše cesta i dál tak láskyplná jako doposud. Děkuju za každý společný krok. A vy, co jste na fotce – tu smlouvu, co jste, někteří v nestřízlivém vztahu, podepsali, dodržujeme. A pořád nás nic nerozdělí! P.S.: Teď mi dochází, že to Sydney, varianty, sen, cesta..to furt můžeš. Musím(e) stále bojovat a stavět a milovat! 🙂 @gabriela.bouckova
Druhá sezona je za námi a vy ji můžete sledovat až do 29.června. Vždy ve čtvrtek, hned po ZOO. Inkognito je vlastně můj splněný sen. Sen o tom, že hrdiny talk show nemusí být jen hvězdy, celebrity, osoby čelící veřejné pozornosti, ale vlastně každý. Každý, kdo dělá svoji práci srdcem, s nadšením a zápalem. Kdo má radost, vášeň a nadhled. A bavit se s lešenářem, dendrologem, kameníkem nebo i výrobkyní marmelád může být poutavější než rozhovor se mnou nebo někým podobným. To kouzlo ale tvoří hlavně tým. Tahle neskutečná skupina. Každý z nich má spoustu aktivit, každý spoustu plánů a přesto si udělají čas. Ne aby zajistili rodinu nebo se blýskli na obrazovce, ale protože je to baví, protože mají možnost zkusit pobavit vás, protože se prostě máme rádi. Výsledek – s Máme rádi Česko kontinuálně nejsledovanější neseriálový pořad Primy a se ZOO král čtvrtečních večerů. Díky vám na fotce a díky vám, co se díváte! 🙂
Bez Něj. Pátrám v těch uplynulých devětadvaceti měsících a nenacházím ten stav, který zažíváme teď. Je po půl desáté a my se po snídani vrátili do postele. Zdánlivě nemusíme následujících pár hodin nic. Ráno mě neprobudil ani Chase, ani Marshall, ani Blesk, ani Burák, ale ranní Slunce, které dotýká se Imperiálu. A moje žena, která měla zavřené oči. Jsme spolu. Ve dvou. Tak jako jsme byli tolikrát za posledních deset let. Takže vlastně nic nového. Ale přesto tak strašně ojedinělého v kontextu posledních dvou let našeho rodinného života. A i když chápeme rodiče, co tuhle chvíli vyhlíží a velebí, normálně nám chybí. Jasně, není asi optimální každé ráno v 6 zachraňovat s Tlapkovou patrolou toho, kdo uvízl, ale když to není, tak vám to schází. Máme před sebou ještě 30 hodin bez Alberta, těším se jako každý rok ve Varech do svého světa bez kouře v IQOS lounge, kde startujeme dnes v 17 hodin s talkshow s Darou a Ondrou – tedy rodinou, vypadá to i na koncert PSH, Beata má přehlídku, musíme zas a znovu obejmout Jiřinku, @jordanhaj začíná sparťanská sezona a musí dostat brief, navíc dnes přijede Leoš. A dnes i zítra na chvíli a snad intenzivně se skvělou Andreou, která je tolik inspirativní ženou, manažerkou, osobností. Ale já už se na ty Tlapky těším. A na to jeho Tatínko, kde je ten maminka!? Protože tomu se jen stěží něco vyrovná. A navíc člověk jen sotva mrkne a takovouhle fotku nám bude posílat on. Snad na ní ještě uvidím. Ať žijou Vary!
Chceš-li zodpovídat a mít vliv na věci velké, postarej se nejdřív o sebe, abys byl schopen hýčkat ty nejcennější, svou nejbližší rodinu. Pak pečlivě zkontroluj, zda ti další v řadě, obvykle ti nejzkušenější z rodu, mají vše. Pak rozšiř bublinu, zjisti, jak pevná přátelská pouta máš, teprve pak se rozhlédni v ulici, pak ve své čtvrti. Jsi-li spokojen a nemůžeš udělat nic pro zlepšení stavu, neb je ucházející, nadechni se pro větší věci. Měsíc jsem žil v nitru rodiny. Možná jsem musel či měl, ale především chtěl. Protože je víc a víc zarážející, jak rychleji plyne čas a jak snadné je zjistit, že ty zásadní věci zůstávají za vámi. Nevratně. Snažím se znovu vybavit každý úryvek dnů posledního měsíce. Kdy jsme byli spolu. Bez obvyklých velkých povinností. Bez nutnosti se tvářit. Bez nutkání pyšnit se. Sami. V banalitě každodennosti, která je tak okouzlující. Byli jsme s manželkou robotem, kapitánem, řidičem autobusu, cestujícím, policistkou, paní doktorkou, pacientem, želvou, lodičkou, Range Roverem, co má Kuba, i strašidlem. Já pořád. Strašidlem. Je polovina srpna. Je čas odstartovat novou sezonu. Egoisticky mou. Pracovní. Sezonu, která začne skokem do neprobádaného. Už za 4 dny. Je těžké se přepnout, obzvlášť když vím, o co vše budu přicházet a jak mi bude líto, že nebudu schopen být při ruce jako jsem byl. Ale tak to v životě chodí. Prý. Udělám vše pro to, abych byl v sezoně co nejlepší, protože jedině tak najdu prostor na další podobný měsíc. #backtowork #newseason #letsgo
Budeme to ještě umět? Co přesně jsme vlastně dělávali před čtyřmi lety, kdy něco podobného bylo vlastně běžnou součástí našeho života? Jak je možný, že člověk nabude okamžitě pocit zapomenutý v dětství – teda stesk? V bytě bylo ticho. Objevily se minuty, kdy nikdo nic nepotřeboval. A teď? To vážně nepotřebujeme pohádky v ipadu? Nebudeme se dohadovat s palubním personálem o velikosti kočárku? Budeme spát dýl než do půl sedmý? Komu budeme číst pohádku? Proč v tašce vážně nepotřebujeme vlhčený ubrousky? Naposledy jsme v tomto složení letěli do Londýna před covidem. Valentýn 2020. Přijde mi to jako v minulém století. Co všechno se pak odehrálo. Teprve tenhle víkend jsme se odhodlali. Letíme. Destinace je vlastně nepodstatná, ale letíme ve dvou. Abychom navázali nit nekonečné konverzace(jež je základem našeho všeho), kterou přerušil jeho příchod. Nebo rozšířil o nit další. Obohatil. Jak strašně podstatný je zažít právě takovouhle cestu vědí asi všichni rodiče. Jak leckdy těžký je udržet tu původní nit a vracet se k ní pravidelně s vědomím, jak pevná a krásná je. A jak je zcela zásadní. Strašně se na ty hodiny těším. V hlavě mi běžel odpočet už týdny. Kam jít, co zažít. Jak to poskládat. Kde začít. Kde skončit. Co nezapomenout. Co si nechat na příště. Co se dá stihnout. Co už ne. Je to jedno. V Kodani prší, hotel je velkej, room service mají, a přece není žádná ostuda si trochu rodičovsky a manželsky pospat…. …a na dálku zjišťovat, co jako dělá bez nás a jak je možný, že se bez nás baví a vlastně mu chybíme míň, než jsme mysleli. Nebo si spíš přáli. #letime #spolu #couple #zase #prazdniny
Vždy jsem o tom bláhově snil. Zkusit dělat svoje řemeslo v jiný zemi, pro cizího zadavatele, co bude volit z globální nabídky. V angličtině. V roce 2012 z euforie z Davis Cupu a Fed Cupu v @o2arenapraha a nastavení principů a scénářů jsem věřil, že to trochu reálný je. Nestalo se nic. V roce 2015 jsem poprvé potkal @martinzahy a jeho @livebros.cz crew. O deset let mladší cucáci s drajvem a unikátním přístupem. Ze kterejch jsem byl paf. Totálně. I podle IIHF jsme udělali na tu dobu nejzábavnější MS v hokeji. O dva roky později český tým s australským odstartoval Laver cup. Pro Prahu unikátní reklama, vše běželo a říkal jsem si..třeba nás pozvou dál. Navážeme. Kontinuita je běžná. Opět nic. A Laver cup žije dál a můžeme být hrdí, že u prvotní koncepce a vizuálu jsme byli. Pak přišel klenot. Možnost dělat @pragueplayoffs . Z parkuru, úžasnýho sportu, se stala neskutečně strhující halová show, která nemá obdoby i díky velkorysosti hostitelů. Akce mezinárodního střihu, na kterou jsem hrdý, nadšeně ji podepisuju a už teď vyhlížím listopad. Nic naplat, koná se v Praze. Mezinárodní šancí jsem přestal žít. Navíc přišel covid. A pak Albert. ❤️ Týden před loňskýma Vánocema jsem s klukama z @livebros.cz a @go4goldcz absolvoval výběrový řízení. Na kompletní doprovodný program MS v basketbalu v Jakartě, Okinawě a v Manile. Parta českejch kluků a holek versus svět. Doma jsem se pousmál nad jejich živelným sebevědomím – “to fakt může klapnout” říkali. Jasně, tohle jsem zažil tolikrát. Je sobota odpoledne, sedím na Ruzyňským letišti a za šest dnů v hale pro 55.000 lidí, která bude sold out, moderuju zahajovací ceremoniál #fibawc. Ti blázni to zvládli. Desítky lidí, převážně z Česka, letí tvořit fan experience. Přeloženo – vše v hale kromě samotné hry. Třeba je to jednou za život, třeba je to brána k dalším dobrodružstvím. Každopádně odměna nám všem, co se snažíme udělat pro fanouška v hledišti komplexní zážitek s akcentováním nejčistších emocí – sportovních emocí. V Česku. A teď už v dalších zemích, na globální úrovni. Snad to těm “cucákům” nepokazím. Na telefonu mám fotku Gabi a Alberta a letím vzhůru za bláznivou výzvou! A kluci/chlapi/cucáci/dámy! Klobouk dolů před váma!
And it’s a wrap.. Dnes je konec. Doufám pevně, že si Eliška odnese hereckou cenu. Doufám pevně, že jsem nezůstal nic dlužný. Doufám pevně, že 28.června 2024 to začne znovu. Doufám pevně, že tohle město všichni navštívíme do tý doby aspoň dvakrát. Stojí za to. I mimo festival a neztrácí své kouzlo. Bylo to opět pár dnů, který člověka vytrhnou z český obvyklosti a najednou má pocit, že se u nás fakt děje něco překračující hranice, který jsou 40 minut od Varů. A to je prostě fakt a i kverulanti musí akceptovat, že je to festival kategorie A a že je to prostě úspěch. Bylo to naše poprvý. Poprvý, kdy Albert umí říct svoje celý jméno, umí říct, že bydlí v hotelu Imperial a že máma je Gábi a táta Libor a že na festivalu zpívá. Myslím, že s tímhle obstojí na Festivalu dalších dvacet let a díky tomu se neztratí. Takže tuhle rodičovskou povinnost máme za sebou. Děkujeme všem. V první řadě @zooz_ie a @filipvanek , kteří zažili a zařídili víc, než si umí kdokoliv představit. Pak @iqos_cz lounge za domovskou scénu a všem kolem za úsměvy. A hlavně děkuju rodině @prochazka1490 . @spahotelimperial roste každým dnem. Ten přátelskej, rodinnej, útulnej ale přesto neskutečně vznešenej hotel žil @kviff jako nikdy. Otevřel kino, přivítal večírky, byl oázou s nadhledem festivalovýho dění a kdo nechtěl, nemusel o Festivalu vědět nic. Byl přesně tím, co jsem si přál. A za těch 19 let, co se cítím být = jsem součástí rodiny, vidím a jsem pyšnej, jak roste. A ještě jedna věc. Každým dnem víc a víc si uvědomuju, jaký štěstí mám s tou ženou, co je se mnou na fotce. Jako mohla si vybrat jakkoliv před pár lety. Ale všechny další možnosti jsem uměl zapřít nebo zapudit. A je se mnou. Teda byla se mnou. Teď jsme spolu. Ve třech, vlastně ve čtyřech. Děkuju Ti @gabriela.bouckova . Ať žijou Vary!
Vždycky to byl neskutečnej den. 1.květen. Začátek. Toho období, kdy zimní výbava je nepodstatná a mizí v horní poličce s pochybností přežití. Páry alergiků překonávají samy sebe a vstupují dobrovolně pod zdroj syringinu, tedy šeřík či jiný květ v rozpuku, a mladší s vášní, a starší s vírou, oddávají se polibku. Leckdy poslední moment pro vztahovou rekonstrukci. Tohle už je jaro s náznakem letní bezstarostnosti. Romantiku v sobě probouzí i ti, co ožehlí z ohně a s náznakem žlučníkového záchvatu ze špekáčků přežili včerejší večer. Vše se probouzí. Koncentrace optimismu a radosti. Při pohledu na kvetoucí (NAŠÍ!!) Solenickou podkovu se zdá být vše okolo příslibem věcí příštích. Tolik květů. Tolik počátků. Neuschne. Žena má. A spousta dalších žen, které těší se možná až neobvyklé pozornosti. Je Máj. Ten měsíc, který donutil Máchu k řádkům klasickým a napořád strhujícím. Muselo to tehdy před zhruba 2 stovkami let vypadat asi nějak takhle. Hýčkejme lásku my, co na ní jsme byť třeba jen na okamžik narazili. Nevzdávejte cestu k ní vy, co jste se zklamali či zklamáni byli. Nic silnějšího v tom šírém světě není. A nemusí být vždy jen večer pozdní.. Láska má mnoho podob a bez její esence se nedá žít. Krásný 1.máj! #laska #zivot #maj #sediny #nadeje
Naposledy jsem tenhle pocit po Jejím boku zažil, když jsme se poznali. Vyprávěl jsem o ní a Ona trpěla mé zkazky a solidárně mlčela, když jí porážela Sigma. Vzpomínal jsem na dědu. Připomínal ho. A mluvil o dominanci v době mého dětství. Devět let mě Utěšovala, protože se ona nenacházela tam, kde má být. A dnes se to stalo. Nebyla to spanilá jízda. Byl to boj. Dá se na něj pohlížet různě, ale výsledek je jen jeden. SPARTA je nejlepší v republice. První. Mistr. Vítěz. Šampion. Král. Hlavní město má šanci mít tři kluby v pohárech. Ojedinělý. Pro rodilýho Pražana výjimečný. Po dlouhý době, možná nečekaně. Ať si to ta naše metropole užije. Děkuju všem nadšeným fanouškům jiných klubů za gratulace, byla to sezona napínavá a každá zpráva od vás znamená jedno – vášeň pro fotbal. A to je to nejcennější. Buďme rádi za přátelskou rivalitu. Za nekonečné disputace u piva. Za hecování. Dělení. Demonstraci lásky ke klubu vlastního srdce. Je to sport. A je to hlavně hra. Je skvělý, že nás může svobodně rozdělovat maximálně tohle. Zítra si vyslechnu spoustu vět od @jakub_prachar , ale ať vidí, jak poprvé vypadá spokojený sparťanský táta od rodiny. Já viděl slávistickýho tátu v jeho podání už třikrát. SPARTA PRAHA – šampion ligy 2022/2023 díky! @acsparta_cz
Tak dneska přesně 10. 10 let, co se na obrazovce Primy objevil ten náš, tedy pevně doufám spíš váš, pořad. První díl vidělo víc než milion lidí. Strašně jsem si přál, aby to byl úspěch. Strašně jsem si přál točit ještě jednu řadu, protože mi přišlo, že to má smysl a že to může diváky pobavit, neurazit, a že nebude ani potřeba podlézat superlativy. 10 let se mi zdá jako moment. Okamžik. Mrknutí oka, ale je to vlastně čtvrtina mého života. Za těch deset let se z nás, co jsme tam teď každý pátek, stali otcové. Nejprve s tím začal v září 2017 @jakub_prachar , pak já o čtyři roky později, a nakonec vloni i @vojtakotekoff . Jsme tedy na Miu v přesile dvěma syny, ale aspoň má na výběr. Rázem si člověk v tomto stavu říká, jak asi budou právě naše děti pohlížet na to, co jejich otcové dělali, když to nemohly ovlivnit. Jsem šťastnej za každý jediný setkání s tak talentovanými reprezentanty jedný generace. Generace přelomový. A myslím, že když už budou mít děti chuť to řešit, nebudou se stydět. Ten pořad je autentickej. Naprosto. Nedá se odhadnout, co se stane, jestli budeme mít náladu, jestli nalezneme pointu, jestli to bude zábavný, jestli to vůbec dotočíme. Ale myslím, že díky autenticitě se nemusíme rdít ani za jednu vteřinu. 10 let žijeme spolu. Děkuju všem kapitánům, kteří se rozhodli Jakubovi postavit. Děkuju stovkám hostů, co přišli být součástí, i když třeba dodnes nevědí, proč. Zejména rekordmanům v účasti panu @richardgenzer a panu @aleshama73 . Děkuju Michalům @claudius_1 , že mě deset let tolerují. Děkuji Janám, @janavondrousova , že mě hýčkají a děkuju kapelám, že mají trpělivost. A děkuju @zooz_ie a @daniel_pasek že dělají možné z nemožnosti! Ale hlavně děkuju divákům. Byť je téměř nemožné zjistit, co jsou díly nové a co díly staré, díváte se. A je vás pořád neskutečný množství. Děkuju, snad nezklameme ani dnes. Ale to asi nepůjde. Protože vás čeká definice kamarádství v podání dvou brášků a taky @jordanhaj s @jiriburian a krabice… Hezkejch deset let (naše) Máme rádi Česko!!! Dnes zase na Primě..
Všechno nejlepší. Podívám-li se na fotky do roku 2015, říkám si, čím jsem tu ženu okouzlil. Ivan z lesa – to jsem byl já, než jsem Tě poznal. Bylo Ti 21. Potkali jsme se v Opletalce a mně bylo vlastně od začátku jasný, že už nepůjdu jinam. Ale Tvoje mistrovství je vidět denně a o něm dnes nechci psát. Potkal jsem člověka, který na práci nahlíží podobně, snaží se posouvat, překonávat limity, bejt poctivej, přesnej a profesionální. Ale v první řadě jsi skvělej člověk, parťák, partner, táta. 30 – to mi bylo včera, nebo předevčírem. Myslím. Nechci používat klišé, ale cokoliv, co přišlo po tom čísle, stálo za to. Tak ať to máš stejně. Přeju Ti sny. Všeho druhu. A ať se plní. Zdraví a lásku. Děkuju za všechno a oslav to! @daniel_pasek
Dle mýho odhadu zhruba 200.000 diváků za 10 dnů. 130 hodin strávených v halách, z toho 64 hodin ostrý show. Mezinárodní crew, koordinace Mezinárodní basketbalový federace, místních, maximální focus nás všech. Tři mexický vlny – minimálně, virální kiss cam, vítězství Gilas. Těch nezapomenutelnejch okamžiků je spousta. Vezmu to egoisticky. Podařilo se mi bez škobrtnutí odtáhnout v angličtině Mistrovství světa v basketbale, uvedl jsem do Síně slávy Yao Minga, viděl se s prezidentem, sklidil potlesk rekordní návštěvy. Nevím, jestli někdo od nás něco podobnýho zažil. Já až teď. Česká profesionalita, nadšení, láska k řemeslu a pokora někdy zbytečně mířící k sebepodceňování – to vše je globálně konkurenceschopné. Jde to. Ten sen může nabrat reálných kontur. Možná to bylo poprvé a naposledy, ale zažil jsem to. Práci posuzovanou bez českých konexí. A bylo to skvělý, návykový a dojemný. Ti, kteří to celý dali dohromady, @livebros.cz a @go4goldcz zůstávají. Čeká je poslední tucet zápasů včetně nedělního finále. Je to skupina neuvěřitelných profíků. Mladejch lidí s ambicí, která může být bláhová, ale po tomhle zážitku nepostrádá logiku. Dokázali jste to, vyhráli jste interní Mistrovství světa. Všichni. A já jsem na vás jako obyčejnej Čech strašně pyšnej. Ukázali jste, co umíme a o co se pokoušíme v českejch podmínkách. A štve mě, že o Martinovi, Kubovi, Tadeášovi, Aldovi, Vláďovi a všech, co byli v Manile, Jakartě a v Okinawě neví víc lidí. Přitom by si to zasloužili, protože by jim to pomohlo v cestě za jejich snem. Ale možná je to prostě jen neuchopitelný – to, co jsme/jste dokázali. Takže Bravo! Zůstal bych a sentiment při cestě Manilou je silnej, ale čeká mě žena, syn a další práce, která sice bude rezonovat v menší, český, krabičce, ale udělám ji stejně precizně jako tuhle. Protože jinak kamarádi, jinak to neumíme! Díky a zas někdy!
Je to záležitost vzdálená a v souvislosti s Mužem roku v Náchodě, náhlým blížícím se ochlazením na konci srpna (jako každý rok), Kazmou v kině, sklizní chmele a dalšími českými reáliemi, vlastně zanedbatelná. Ale v relativitě času a místa se dovolím podělit o to, co jsem včera zažil. Protože si fakt myslím, že je to velká věc a možná by měla rezonovat. S hrdým úsměvem jsem pozoroval skupinu mladejch lidí z Česka, kterak ovládají největší basketbalovou halu světa. Jak dokážou zcela automaticky obstát v mezinárodním společenství na akci, která je pro světovou basketbalovou federaci vrcholem čtyřletýho cyklu. Jak přirozeně umějí delegovat, řídit, nespat, soustředit se, delegovat, exekuovat a ani na moment neztrácí úsměv. Viděl jsem českou chytrost, schopnost se přizpůsobit, nějak to vymyslet, nehledění na čas, pracovitost – to vše známe. Ale já najednou viděl i to sebevědomí. Zdravou asertivitu vycházející ze zkušeností a schopností. Přesvědčení o správnosti vlastní cesty. Byli jsme u toho. Česká crew se podílela na diváckým rekordu, byla u přivítání prezidenta, řešila last minute změny, koordinovala emoce smutných domácích, kteří prohráli s Dominikánskou republikou, akcentovala zásadní momenty. A jako obvykle to celý zlehčila a shodila u třetinky filipínský Plzně. Protože shazovat se, to umíme nejlíp. Byli bez chyby. A já jsem na ně pyšnej. Pro basketbalovej svět velká věc. Na globální úrovni. Nabídli jsme export, který by možná málokdo čekal od země, která má sportovních akcí poskrovnu. A přitom je sport nutností a velký akce jsou tou nejlepší inspirací. A tak chci jen upozornit na další důvod, proč být hrdej na někoho z naší země. A zvolat… Máme rádi… :-))) Uspět za Rozvadovem je jiný druh výzvy, než uvnitř. Děkuju kamarádi. A jedeme dál. Srbsko, Jižní Súdán, Čína a Portoriko. Hezký sobotní menu! Jdeme na to! #hrdost #navylete #čača #RiceRiceBaby #gilas #pilipinas #cesko
Byl možná lehce nenápadnej, ale byl geniální. Mohykán. Nebojím se říct klasa, ke který se nedá přiblížit. Jeden z mála idolů mýho života. Tony Bennett. V tom jménu, když si ho člověk řekne, je vše.
About last night.. Po deseti letech je zpátky kolos jménem finále Uefa evropského poháru. V tomto případě UEFA Europa Conference League. V tom roce 2013 jsem si úplně zapomněl uvědomit, jak velký zážitek to vlastně byl – moderovat start Guardiolovy éry v Bayernu a návrat Joseho do Chelsea. Byl to nervák. 4 goly, Petr Čech v brance, Lukaku co nedal penaltu.. Teď je mi o deset víc a plně si uvědomuju, že je to možná naposled. Minimálně do tý doby než pro nejpopulárnější sport někdo za podpory veřejných zdrojů postaví stadion pro 21.století. Byla to skvělá večeře. Charismatický Rocco Commiso, okouzlující Jack Sullivan, prezidenti, primátor, UEFA a Emma. Přesná, sarkastická, brilantní v mnoha směrech a jazycích. Naše poprvé a ne naposledy. Ti říkám. Děkuju. @europacnfleague @obecnidum #gala #radost
