Je jedna ráno a já přijel z poslední přednášky sezóny. Vytahal jsem věci z auta, doma políbil spící manželku a nalil si na oslavu skleničku skotské. Od začátku roku jsme s Martinem stihli uspořádat celkem 70 přednášek od Opavy až po Cheb – a ještě jsem si u toho s Karolínou odskočil na měsíční svatební cestu po Indonésii, Malajsii a Kambodži. Byly to krásné čtyři měsíce a já moc děkuju všem, kdo chodí na moje přednášky. Díky vám mi tohle moje zvláštní povolání přijde natolik radostné, že mě stejně jako unavuje, taky dobíjí. V pátek jedeme se ženou zakončení sezóny oslavit do Berlína. V budově Berlínské filharmonie totiž hrají Berliozovu Symphonie fantastique. Miluju ji a ještě nikdy jsem ji neslyšel naživo. Projedeme se vlakem a popovídáme si o tom, jak máme hezký život. Potřebujeme tím spíš, že jsme si teď často stěžovali, kolik máme práce. Vděčnost je podle mě neomezeným zdrojem chuti do života. A já k ní mám důvodů opravdu hodně. Takže děkuju všem, s kým jsem letos na přednáškách strávil hezký čas, a už teď se těším na podzim. ❤️🙋♂️
Litva je země těch nejkrásnějších jezírek a chaloupek, které stojí po boku budov ze sovětských časů. Země archaického jazyka, který skoro nezná sprostá slova, a taky ráj kopru a topinek s česnekem. Ty tu krájí na úzké nudličky – snad aby byly patřičně malé, jako všechno v Litvě. Kupříkladu nejvyšší hora téhle pobaltské zemičky se šplhá do 294 metrů nad mořem. Z každého kousku krajiny i úzkých uliček měst na vás tady dýchá zvláštní klid. Když se ale ohlédnete do minulosti, tušíte, že za ním nestojí blahobyt, nýbrž smíření. V Litvě se nikdy nežilo snadno. A už vůbec ne v dobách sovětské okupace a masových odsunů obyvatel na Sibiř, které nakrátko vystřídala okupace nacistická a spolu s ní další vysidlování a další tragické příběhy. To všechno už ale zarůstá trávou na hřbitovech, kterým tady nestaví ploty. Jsou přirozenou součástí lesů, parků a veřejného prostoru vůbec. Stejně jako jistá melancholie, jež se nad zemí vznáší. Ale melancholie je jen lehká. Každý den se rozplyne už s ranní mlhou, když si ve své chatičce poprvé kousnete do žitného chleba a napijete se kefíru. Pak začne svítit slunce, čápi z nejbližšího komína se rozletí za potravou a vás zaplaví pocit, že svět je tady úplně v pořádku. ❤️🇱🇹
Litva je země těch nejkrásnějších jezírek a chaloupek, které stojí po boku budov ze sovětských časů. Země archaického jazyka, který skoro nezná sprostá slova, a taky ráj kopru a topinek s česnekem. Ty tu krájí na úzké nudličky – snad aby byly patřičně malé, jako všechno v Litvě. Kupříkladu nejvyšší hora téhle pobaltské zemičky se šplhá do 294 metrů nad mořem. Z každého kousku krajiny i úzkých uliček měst na vás tady dýchá zvláštní klid. Když se ale ohlédnete do minulosti, tušíte, že za ním nestojí blahobyt, nýbrž smíření. V Litvě se nikdy nežilo snadno. A už vůbec ne v dobách sovětské okupace a masových odsunů obyvatel na Sibiř, které nakrátko vystřídala okupace nacistická a spolu s ní další vysidlování a další tragické příběhy. To všechno už ale zarůstá trávou na hřbitovech, kterým tady nestaví ploty. Jsou přirozenou součástí lesů, parků a veřejného prostoru vůbec. Stejně jako jistá melancholie, jež se nad zemí vznáší. Ale melancholie je jen lehká. Každý den se rozplyne už s ranní mlhou, když si ve své chatičce poprvé kousnete do žitného chleba a napijete se kefíru. Pak začne svítit slunce, čápi z nejbližšího komína se rozletí za potravou a vás zaplaví pocit, že svět je tady úplně v pořádku. ❤️🇱🇹
Litva je země těch nejkrásnějších jezírek a chaloupek, které stojí po boku budov ze sovětských časů. Země archaického jazyka, který skoro nezná sprostá slova, a taky ráj kopru a topinek s česnekem. Ty tu krájí na úzké nudličky – snad aby byly patřičně malé, jako všechno v Litvě. Kupříkladu nejvyšší hora téhle pobaltské zemičky se šplhá do 294 metrů nad mořem. Z každého kousku krajiny i úzkých uliček měst na vás tady dýchá zvláštní klid. Když se ale ohlédnete do minulosti, tušíte, že za ním nestojí blahobyt, nýbrž smíření. V Litvě se nikdy nežilo snadno. A už vůbec ne v dobách sovětské okupace a masových odsunů obyvatel na Sibiř, které nakrátko vystřídala okupace nacistická a spolu s ní další vysidlování a další tragické příběhy. To všechno už ale zarůstá trávou na hřbitovech, kterým tady nestaví ploty. Jsou přirozenou součástí lesů, parků a veřejného prostoru vůbec. Stejně jako jistá melancholie, jež se nad zemí vznáší. Ale melancholie je jen lehká. Každý den se rozplyne už s ranní mlhou, když si ve své chatičce poprvé kousnete do žitného chleba a napijete se kefíru. Pak začne svítit slunce, čápi z nejbližšího komína se rozletí za potravou a vás zaplaví pocit, že svět je tady úplně v pořádku. ❤️🇱🇹
Estonsko je země, kde si můžete připadat na světě sami. A taková místa jsou čím dál vzácnější… Před pěti lety jsem Estonsko projížděl stopem. Do paměti se mi zarylo zdejší ticho, prostor a dojem nekonečnosti letních dnů na severu. Teď jsme s Karolínou hledali místo v Evropě, kam si jet odpočinout od lidí. A vydali jsme se právě za estonskými lesy, rašeliništi, žitným chlebem a vůní soli ve vzduchu. A bylo to skvělé! Estonsko se vám vkrade do srdce, kus ho obsadí a už nikdy nezmizí. A já jsem tomu moc rád… ❤️🇪🇪🫎
Estonsko je země, kde si můžete připadat na světě sami. A taková místa jsou čím dál vzácnější… Před pěti lety jsem Estonsko projížděl stopem. Do paměti se mi zarylo zdejší ticho, prostor a dojem nekonečnosti letních dnů na severu. Teď jsme s Karolínou hledali místo v Evropě, kam si jet odpočinout od lidí. A vydali jsme se právě za estonskými lesy, rašeliništi, žitným chlebem a vůní soli ve vzduchu. A bylo to skvělé! Estonsko se vám vkrade do srdce, kus ho obsadí a už nikdy nezmizí. A já jsem tomu moc rád… ❤️🇪🇪🫎
Estonsko je země, kde si můžete připadat na světě sami. A taková místa jsou čím dál vzácnější… Před pěti lety jsem Estonsko projížděl stopem. Do paměti se mi zarylo zdejší ticho, prostor a dojem nekonečnosti letních dnů na severu. Teď jsme s Karolínou hledali místo v Evropě, kam si jet odpočinout od lidí. A vydali jsme se právě za estonskými lesy, rašeliništi, žitným chlebem a vůní soli ve vzduchu. A bylo to skvělé! Estonsko se vám vkrade do srdce, kus ho obsadí a už nikdy nezmizí. A já jsem tomu moc rád… ❤️🇪🇪🫎
Místa u nouzového východu – business class pro střední třídu. Vždycky jsem se jim vyhýbal, protože jsou za příplatek, ale tentokrát jsme se plácli přes kapsu. Na hodinový let si je totiž nikdo nezaplatil. Nikdo, kromě nás. Kvůli zpoždění nám totiž uletělo letadlo a tohle byla poslední dvě místa v tom dalším. Tohle je náš rich life! 🤷♂️😃
96 tisíc deváťáků dneska skládalo přijímací zkoušky na střední školy. A jak jsem se dneska díky pár zprávám od rodičů dozvěděl, všichni v nich jako jeden z textů našli úryvek z mojí knihy Pěšky mezi buddhisty a komunisty. Někdo z autorů přijímaček si tuhle knihu patrně oblíbil, protože je psána jednoduchým jazykem. Citace z knihy se v přijímacích zkouškách objevila už před pár lety. Tehdy byla spojená s oblíbenou otázkou: “co tím autor chtěl říci.” A já se nad ní musel smát. Nechtěl jsem tím totiž říct ani jednu z nabízených možností. Zrovna dneska v noci se mi zdál sen o střední škole, který se mi vrací každých pár týdnů. Seděl jsem v lavici při hodině fyziky a čekal, jestli mě učitel vyvolá ke zkoušení. Zas taková náhoda ten sen o škole není. Zdá se mi alespoň jednou měsíčně. A vzdycky se budím vděčný, že už mě nikdo nezkouší… Přijde mi, že to výborně ilustruje absurditu života. Pěšky mezi buddhisty a komunisty jsem napsal ve svých 24 letech. Dobře si přitom pamatuju na to, co se odehrávalo jen pár let předtím. Bylo mi osmnáct a v předvečer maturity jsem byl tak nervózní, že jsem celou noc neusnul. Ráno jsem se jenom osprchoval a bez spánku šel maturovat. Mimo jiné jsem u toho seděl nad pracovním listem a analyzoval úryvek z nějakého úředního textu. Aniž bych to komukoli přál, dneska ve stejném stresu studenti analyzovali text, který jsem napsal já. Jak nad tím přemýšlím, říkám si, že život je fakt krátký. A tak bych studentům rád vzkázal jednu povzbudivou věc, která je podle mě platná nezávisle na tom, jak s přijímačkami dopadnou. Různí lidé, situace a pokušení vás budou zkoušet celý život. Ale obvykle už ne tak blbě, jako prostřednictvím textu s možnostmi ABCD. Jediné, na čem nakonec bude záležet je, jestli se bojíte. A já bych vám od srdce přál, abyste se nebáli tak zbytečně, jako jsem se bál já. Až se naučíte tohohle strachu z písemek, neúspěchu a všeho neznámého zbavit, bude se vám žít radostněji a lépe. Život je absurdní a náhodný. Tu knížku, ze které jste dneska četli úryvek, jsem napsal jenom díky tomu, že jsem nedostudoval právnickou fakultu. Přeji vám, ať se nikdy ničeho nebojíte a plníte si všechny své sny.
Když nejedu za přednáškami vlakem, nýbrž autem, vždycky si s sebou vozím tělocvik. Po cestě si vyhlédnu hezké místo, zastavím tam a jdu si zaběhat. Vždycky si udělám fotku na památku, abych si jednou mohl připomenout, kde všude jsem se takhle proběhl. A taky s jakou radostí! Ta z mé včerejší fotografie z Prostějova přímo čiší. 😃🤷♂️
Lifehack pro dnešní den: na velkých nádražích Českých drah najdete vyhrazená parkovací místa pro veřejnost. Můžete je využít na 24–48 hodin zdarma nebo za symbolický poplatek. Dokonce i Prahu dostanete za dvě stě korun. Abyste na parkování měli nárok, stačí si pořídit jízdenku někam daleko. A taky mít tiskárnu. A přesně vlastnictví tiskárny se u mě dneska v Pardubicích ukázalo jako úzké hrdlo… 😀
Všem kolegům milovníkům kuriozit: protože se stěhujeme, věnujeme darem tuto trojsedačku z kina v Rožnově pod Radhoštěm. ———– Bohužel ale někomu jinému než vám. Už jsou zadané a máme i náhradníky. ———– Vyzvednutí na Praze 1 ve 4. patře bez výtahu. Délka 174 centimetrů. Musíte na to být dva, já už si přísahal je nikdy nestěhovat. Sedačky jsou nové už 50 let, ale parádu ještě někomu jistě udělají. S posezením je to horší – místní v Rožnově jim přezdívali drtiprdel. Tak tužte svaly a pište, sokolové! Čekáme na vás…
Včera jsem měl dvě přednášky v Klatovech, dneska zase mám dvě přednášky v Plzni. Když už je takhle krásně, nezbylo než si víkend zpestřit pohledem na to, jak vykládá někdo jiný. Po cestě jsem se tak zastavil za Petrou, která mě včera v Klatovech pozvala na prohlídku hradu Švihov. A dobře jsem udělal! Na hradě mě jako obyčejně nejvíc nadchnul nepodstatný detail… Aby návštěvníci nesedali na historický nábytek, mají na každé z desítek židlí rozesetých po hradě položený bodlák. Hrad je každopádně parádní, plný návštěvníků a ve výborné kondici. A taky s malovaným kazetovým stropem, který bych moc chtěl do vlastní ložnice! Že máme na každém rohu s láskou opečovávanou památku, vnímám jako jednu z největších devíz Česka. Ve většině zemí světa to takhle není, fakt že ne!
Včera jsem měl dvě přednášky v Klatovech, dneska zase mám dvě přednášky v Plzni. Když už je takhle krásně, nezbylo než si víkend zpestřit pohledem na to, jak vykládá někdo jiný. Po cestě jsem se tak zastavil za Petrou, která mě včera v Klatovech pozvala na prohlídku hradu Švihov. A dobře jsem udělal! Na hradě mě jako obyčejně nejvíc nadchnul nepodstatný detail… Aby návštěvníci nesedali na historický nábytek, mají na každé z desítek židlí rozesetých po hradě položený bodlák. Hrad je každopádně parádní, plný návštěvníků a ve výborné kondici. A taky s malovaným kazetovým stropem, který bych moc chtěl do vlastní ložnice! Že máme na každém rohu s láskou opečovávanou památku, vnímám jako jednu z největších devíz Česka. Ve většině zemí světa to takhle není, fakt že ne!
Včera jsem měl dvě přednášky v Klatovech, dneska zase mám dvě přednášky v Plzni. Když už je takhle krásně, nezbylo než si víkend zpestřit pohledem na to, jak vykládá někdo jiný. Po cestě jsem se tak zastavil za Petrou, která mě včera v Klatovech pozvala na prohlídku hradu Švihov. A dobře jsem udělal! Na hradě mě jako obyčejně nejvíc nadchnul nepodstatný detail… Aby návštěvníci nesedali na historický nábytek, mají na každé z desítek židlí rozesetých po hradě položený bodlák. Hrad je každopádně parádní, plný návštěvníků a ve výborné kondici. A taky s malovaným kazetovým stropem, který bych moc chtěl do vlastní ložnice! Že máme na každém rohu s láskou opečovávanou památku, vnímám jako jednu z největších devíz Česka. Ve většině zemí světa to takhle není, fakt že ne!
Včera jsem měl dvě přednášky v Klatovech, dneska zase mám dvě přednášky v Plzni. Když už je takhle krásně, nezbylo než si víkend zpestřit pohledem na to, jak vykládá někdo jiný. Po cestě jsem se tak zastavil za Petrou, která mě včera v Klatovech pozvala na prohlídku hradu Švihov. A dobře jsem udělal! Na hradě mě jako obyčejně nejvíc nadchnul nepodstatný detail… Aby návštěvníci nesedali na historický nábytek, mají na každé z desítek židlí rozesetých po hradě položený bodlák. Hrad je každopádně parádní, plný návštěvníků a ve výborné kondici. A taky s malovaným kazetovým stropem, který bych moc chtěl do vlastní ložnice! Že máme na každém rohu s láskou opečovávanou památku, vnímám jako jednu z největších devíz Česka. Ve většině zemí světa to takhle není, fakt že ne!
Včera jsem měl dvě přednášky v Klatovech, dneska zase mám dvě přednášky v Plzni. Když už je takhle krásně, nezbylo než si víkend zpestřit pohledem na to, jak vykládá někdo jiný. Po cestě jsem se tak zastavil za Petrou, která mě včera v Klatovech pozvala na prohlídku hradu Švihov. A dobře jsem udělal! Na hradě mě jako obyčejně nejvíc nadchnul nepodstatný detail… Aby návštěvníci nesedali na historický nábytek, mají na každé z desítek židlí rozesetých po hradě položený bodlák. Hrad je každopádně parádní, plný návštěvníků a ve výborné kondici. A taky s malovaným kazetovým stropem, který bych moc chtěl do vlastní ložnice! Že máme na každém rohu s láskou opečovávanou památku, vnímám jako jednu z největších devíz Česka. Ve většině zemí světa to takhle není, fakt že ne!
Včera jsem měl dvě přednášky v Klatovech, dneska zase mám dvě přednášky v Plzni. Když už je takhle krásně, nezbylo než si víkend zpestřit pohledem na to, jak vykládá někdo jiný. Po cestě jsem se tak zastavil za Petrou, která mě včera v Klatovech pozvala na prohlídku hradu Švihov. A dobře jsem udělal! Na hradě mě jako obyčejně nejvíc nadchnul nepodstatný detail… Aby návštěvníci nesedali na historický nábytek, mají na každé z desítek židlí rozesetých po hradě položený bodlák. Hrad je každopádně parádní, plný návštěvníků a ve výborné kondici. A taky s malovaným kazetovým stropem, který bych moc chtěl do vlastní ložnice! Že máme na každém rohu s láskou opečovávanou památku, vnímám jako jednu z největších devíz Česka. Ve většině zemí světa to takhle není, fakt že ne!
Včera jsem měl dvě přednášky v Klatovech, dneska zase mám dvě přednášky v Plzni. Když už je takhle krásně, nezbylo než si víkend zpestřit pohledem na to, jak vykládá někdo jiný. Po cestě jsem se tak zastavil za Petrou, která mě včera v Klatovech pozvala na prohlídku hradu Švihov. A dobře jsem udělal! Na hradě mě jako obyčejně nejvíc nadchnul nepodstatný detail… Aby návštěvníci nesedali na historický nábytek, mají na každé z desítek židlí rozesetých po hradě položený bodlák. Hrad je každopádně parádní, plný návštěvníků a ve výborné kondici. A taky s malovaným kazetovým stropem, který bych moc chtěl do vlastní ložnice! Že máme na každém rohu s láskou opečovávanou památku, vnímám jako jednu z největších devíz Česka. Ve většině zemí světa to takhle není, fakt že ne!
Stejně je zajímavé, jak se ty mobily staly neodmyslitelnou součástí života všech. Před deseti lety by tohle ještě bylo nepředstavitelný. A koneckonců ještě před dvěma roky by moje babička musela po schodech. 😃
Dneska vám dám návod na šťastný život: 1) Udělejte si rezervaci do bistra Brambory. 2) Běžte do bistra Brambory na večeři. Dáte mi za pravdu a poděkujete potom. Pokud máte rádi brambory, tohle místo je Mekka hladových a klenot gastronomie středoevropského bramborového prostoru. Za jeho příchod se přimlouvám už od roku 2015, kdy jsem v Gdaňsku zavítal do bistra Pyra, kde dělají jen pokrmy z brambor. Náš dnešní bramborový someliér (fakt ho tu mají) pocházel z Ostravy. To je na půli cesty mezi Prahou a Gdaňskem. Nemůže to být náhoda… ❤️🥔🙋♂️
Červánky! Můj oblíbený bonus na konci procházky, co se protáhne až do večera… ❤️🙋♂️
